Moje duše
Temnou samotou moje duše bloudí,
zdá se mi jako když cosi po mně loudí.
Ale co by po mně chtít mohla, to stále nevím
a jako když se sama v sobě nevyznám, ostatním se jevím.
Moje duše stále neklidnou je,
a tím co dělám a nad čím mě nutí přemýšlet, dává mi najevo své naděje.
Přeje si stejně jako já jen jednu věc,
nebýt uzavřená pod zámkem, má právo žít volně přec.
Chci se trhnout od celého světa,
chci mít občas právo Veta.
Chci být volná, jít kam mě srdce táhne,
po tom právě i moje duše prahne.
Chtěla bych uspokojit její přání,
ale k tomu bych snad potřebovala speciální nadání.
Nemohu se jen tak sebrat a odejít a žít,
nejdříve musím svou rodinu ve všem podpořit.
Potom, až uvidím, že již nejsem potřebná v jejich životě,
i když mě budou stále milovat,
potom, duše moje, do dalekých krajů vezmu tě,
a abych poznala co je správné, pudu lehce chybovat.
Každý říká, že do tebe oknem oči jsou,
a proto upřený pohled do očí mnozí lidé nesnesou?
Bojí se, že pravda by to mohla být
a my v jejich očích jejich nečistou duši mohli spatřit?
Duše byly vždy čisté a bílé,
ale lidskými činy se staly, hnusné, shnilé.
Nyní už vím, co hlavně moje duše může chtít,
cítit se zase bíle, čistě, od všech hnusů se chce očistit.
Tím bude volná a já lepší budu,
a takzvaně ,,do sebe‘‘ pudu.
Ulevit své duši chci,
tím i sobě pomoci.