Jdi na obsah Jdi na menu
 


KAPITOLA 1.

 

Karel začínal být nevrlý. Přecházel po domě sem tam a přemýšlel, jak to za těmi, dnes příšernými, zavřenými dveřmi vypadá. Zdálo se mu to být jako celá věčnost, co volal porodní báby, které se pak s jeho ženou uchýlili do pokoje za těmi zavřenými dveřmi.

     ,,Co tam proboha můžou dělat tak dlouho?‘‘ ptal se každého kdo šel zrovna okolo. Většinou to byl někdo ze služebnictva. Většinou dostal stejnou odpověď jako předtím: ,,Nic se nebojte, všechny co tam jsou, jsou ženy a ty ví co mají dělat.‘‘ Pokud mu neřekli toto tak mu řekli něco podobného, ale žádná z těch vět nedokázala Karla uklidnit. Chtěl svou ženu vidět.

     Konečně se otevřeli ty dveře, které již Karel začal proklínat. Vylezla jedna z porodních báb a řekla Karlovi, že se může podívat za svou ženou a dítětem. Záměrně neřekla pohlaví miminka, ale ani to nezůstalo pro zbytek domu dlouho v tajnosti.

     ,,Je to holka." rozezněl se po chodbách i všech pokojích zvučný hlas pána domu. ,,Já mám dceru." zvolal Karel znovu a něžně políbil svou ženu Annu, aby dal najevo jak je šťastný. Ona se na něho mile usmála, chvíli se na sebe jen v tichosti koukali a vychutnávali si pocit novopečeného rodičovství.

     Anna se po chvíli zeptala, jaké jméno by chtěl Karel své dceři dát.

     Karel chvíli přemýšlel a pak řekl: ,,Mně by se líbila Natálka." Anna se na něho ani nepodívala a bez sebemenšího zaváhání řekla: ,,To je opravdu hezké jméno. Naše malá se tedy bude jmenovat Natálie Hansonová."

     Karel chtěl ještě alespoň malý moment zůstat u Anny, ale jedna ze služebných ho vyhodila s výrokem, že si paní potřebuje odpočinout a přítomnost pána by jí jen rušila.

     Měla pravdu. Když se nad tím Karel zamyslel a na svou ženu se podíval, opravdu si všiml, že není ve své kůži. Byla bílá jako křída, jen její ústa byla jako vždy dokonale červená.

     Nebylo to tím, že by měla svou oblíbenou rtěnku. Její krásné plné rty byly stále takto neodolatelně červené. To byla jedna z věcí, které Karel na Anně obdivoval. Ale hlavní věc, proč se do ní zamiloval, byla úplně jinde. Anna byla pro něho prostě ta prává a teď se začal bát, aby o ni nepřišel.

     Přejel ji starostlivě pohledem a lehce jí přejel hřbetem ruky po čele, aby se ujistil, že nemá horečku. Ještě před odchodem z pokoje se jí otázal, jestli je jí dobře. Chtěl mít jistotu, že jeho milované nic nechybí. Když ho totiž služebná  vyhazovala, začal se o svou ženu velice bát.

     Anna měla velmi těžký porod. Služebnictvo prohlásilo zázrakem, že to ona i dítě přežily. Bohužel je téměř jisté, že by Annu porod dalšího dítěte vyčerpal natolik, že by ho nepřežila, a tudíž už nesmí znovu otěhotnět.

     Když to porodní asistentka, která byla u Anina porodu, řekla Karlovi, velice ho to zarmoutilo.  Nevycházel ze své pracovny, dveře měl zamčené i na záklopku, kterou tam vždy měl jen na ozdobu, nikdy jí nepoužíval.

     Teď jí použil poprvé a to zase dělalo strach služebnictvu. Byl tam zavřený celé hodiny a všechny odmítal pustit dovnitř.  Nikoho nechtěl vidět a s nikým nechtěl mluvit.

     Po dlouhém přemlouvání a nářku služebných, že se o něho bojí, aby si něco neudělal, k sobě pustil Melvina, starého, trochu mrzutého zahradníka, který pro něj byl skoro nejlepším přítelem, i když měl Karel hodně přátel, zdálo se mu, že se s ním všichni baví jen proto, že se pohybuje ve vyšších společenských vrstvách, a proto měl svého starého zahradníka rád. Často se na něj obracel pro radu, Melvin byl pro něj takzvanou studnicí moudrostí. Na Melvinovi rady vždy dal a proto i teď věřil, že má Melvin pravdu, když říká, že není všem dnům konec.

     ,,Máš pravdu Melvine. Nač se trápit, že nemůžeme mít další miminko, když se nám jedno právě narodilo. Jsi chytrý. Vždy mi poradíš a právě si mi pomohl pochopit, že bych měl hledět hlavně přítomnosti do tváře. Děkuji.‘‘ řekl Karel a Melvin byl velice dojat, i když to na sobě nedal příliš znát.

     Poté se Melvin zeptal, jestli ho pán ještě potřebuje, že by rád odešel dodělat svou práci na zahradě. Karel mu odchod schválil a byl rád, že má takového přítele ve svém služebnictvu. A nejen on. I Melvin se těšil z náklonnosti svého pána a rád s ním trávil čas, pokud zrovna nemusel pečovat o zahradu. Navíc i další služebnictvo mělo svého pána i jeho ženu ve velké oblibě.

     Karel byl křesťan. Věřil, že je každé dítě boží dar, a že Anna nemůže mít další dítě, protože si bůh myslí, že si ho nezaslouží. Byl však pevně rozhodnut, že všem dokáže, že tomu tak není a jak on tak Anna si to dítě zaslouží. On bude tím nejlepším otcem nebo se o to alespoň pokusí.

     O Anně jako o té nejlepší matce nepochyboval. Kdykoli přijeli nějací známí s dítětem, Anna se hned rozzářila. S miminkem v náručí jí to ohromně slušelo a navíc se k nim opravdu uměla chovat. Měla prostě mateřské pudy v sobě.

     Karel sice věděl, že ho to, že nemohou mít další miminko, bude vždy mrzet, ale to neznamená, že to musí dávat najevo Anně a všem okolo. Nechce nikoho ze svých blízkých rmoutit v tak šťastnou chvíli.  Proto se rozhodl, že se tím nebude trápit a alespoň Natálku si patřičně rozmazlí. Náhle si byl jist, že si to s Natálkou opravdu užije.

     Karel byl čím dál tím šťastnější. Za jeden den mu měřič štěstí stoupl snad o sto procent, což pro něj byl momentálně nejvyšší stupeň.

     A měl být proč šťastný. Měl se čím chlubit. Jeho dcerka byla opravdu krásné miminko,  vážila přes 4 kg a měřila 53 cm. Podle Karla to bylo to nejkrásnější miminko na světě a on to přisuzoval tomu, že se narodila té nejkrásnější ženě, té jeho ženě.

     Každým okamžikem miloval Annu více. Miloval jí každou častí svého těla, každým svalem, každou vráskou. Byla to pro něho žena, bez níž by nemohl žít. Byla pro něj jako voda v poušti. Tak jedinečná, tak důležitá. A teď když se narodila Natálka si to uvědomoval o to více. Ale také si uvědomoval, že stejně jako se voda v poušti vypaří, stejně tak prchlivá je lidská duše, lidská láska a hlavně, stejně tak se může život z těla ,,vypařit''. Toho jediného se v tuto chvíli bál.

     Anně byly dopřány dvě hodiny odpočinku, ale poté už to Karel nevydržel, padali na něho chmurné myšlenky a měl pocit, že musí svou ženu vidět, jinak mu snad pukne srdce.

     I přes snahu služebnictva, udržet ho od paní co nejdéle aby si pořádně odpočinula, šel za ní. Měl opravdu divné tušení. Jeho myšlení se ubíralo stále jedním směrem. Smrt nejbližších. Nechápal proč ho to do Annina pokoje tolik táhne, ale měl prostě nepřekonatelné nutkání otevřít dveře a svou ženu zkontrolovat. Rychle vyběhl schody a svou těžkou rychlou chůzí, směřoval do pokoje Anny.

     Když otevřel dveře a vešel do ložnice, uviděl něco, co mu rvalo srdce. Nemohl ze sebe vypravit ani slovo jak ho to co viděl ranilo. Ale když se po pár vteřinách chvíli vzpamatoval věděl, že musí něco udělat.

     ,,Zavolejte doktora, okamžitě!" zařval přes celý dům na služebnictvo a ještě trochu tišeji  dodal: ,,Doufám, že není příliš pozdě."

     Melvin byl první, kdo postřehl jeho příkaz, a i přesto, že měl na jazyku snad milion otázek typu ,,co se děje?'', běžel k telefonu a bez jakéhokoli zaváhání volal lékaře.

     Jůlie, Anina pokojská, nesla právě své paní čistě vyprané povlečení. Když slyšela křik svého pána, stála zrovna na posledním stupínku schodiště. Okamžitě zahodila veškeré prádlo, které  držela na ruce v košíku, včetně povlečení pro paní, a rozeběhla se směrem k ložnici.

    Jen co vyběhla schody a pohlédla do otevřených dveří, udělalo se jí nevolno. To co viděla, bylo opravdu příšerné.

     Její paní ležela na zemi v kaluži krve. Jůlie se otočila, aby na svou paní nemusela koukat, a snažila se vzpamatovat. Chvíli byla úplně mimo sebe strachy a vyděšením, ale poměrně rychle začala přemýšlet, jak by mohla své paní pomoci.

     Nic jí nenapadalo a navíc za sebou slyšela nářek svého pána. Otočila se tedy zpět. Při tom pohledu všem prolítla hlavou myšlenka na nejhorší. Z té hrůzné představy jí vytrhl Melvinův hlas: ,,Pane, již přijel doktor Lenhon."

     Než mohl Karel vyzvat doktora, aby přišel za nimi nahoru, stál již Lenhon u jeho ženy a vyšetřoval jí.

     Karel ho bedlivě pozoroval a chtěl se zeptat jak to s jeho ženou vypadá, ale nezmohl se na slovo. Připadal si, jako by měl v krku knedlík. Hrdlo se mu stahovalo úzkostí.

     Po hodinách nekonečných vyšetření pronesl doktor nemilou zprávu:,,Není mi jasné z jakého důvodu se vaše žena snažila vylézt z postele, ale její nápad byl velice hloupý a možná za něho zaplatí životem. Tedy řeknu to takto: Při vstávání z postele byla stále velmi slabá a upadla. Při pádu se silně udeřila do hlavy. Má nalomenou lebeční kost a silný otřes mozku. Zde bohužel nemohu vyloučit ani nitrolební krvácení. Vaše žena musí na operaci a není jisté, že přežije."

     Po tom co si Karel vyslechl, udělal si obrázek o tom, že doktor Anně moc velkou šanci nedává.  To však nikdo v tomto domě nemohl dopustit.

     Karel ihned vzal svou ženu a s Lenhonovou pomocí jí odnesl do auta. Potom Annu i doktora, jelikož doktor své auto neměl a všude chodil pěšky a nebo ho někdo vzal, protože mu mnoho lidí vděčilo za svůj život či minimálně za své zdraví, odvezl do nemocnice. Tam jí hned převzali ostatní lékaři a když je Lenhon informoval o jejích zraněních, urychleně ji odvezli na operační sál.

     Operace se zdařila, ale Anin stav se vůbec nezlepšoval. Bylo tomu spíše naopak a Karel již ztrácel veškerou naději. Avšak stále zůstával u své ženy a ani na okamžik jí nechtěl nechat samotnou.

     Po pár hodinách mu Melvin vysvětlil, že Anně takto nepomůže, ale může pomoci doma své novorozené dceři.

      Právě když se chystal odejít za Natálií a nechat u své ženy pouze Jůlii, zdálo se mu, že se Anna pohnula. Hned to řekl prvnímu lékaři, kterého u své ženy uviděl, ale všichni lékaři mu to všemožně vymlouvali a tvrdili, že to není možné. Nic z toho co řekli,Karla nemohlo odradit a k Anně se ihned vrátil a mluvil na ní.

     Po chvíli ale přišel k Anně do pokoje jeden z doktorů a poprosil Karla, jestli by s ním nemohl jít na chodbu. Karel pevně doufal, že pro něho doktor má dobré zprávy a šel s ním. Když se ale na doktora podíval, bylo mu jasné, že žádné dobré zprávy nemá a vzápětí se dozvěděl, že je tomu spíše naopak.Doktor mu s otřesným výrazem v obličeji řekl, že Anna umírá, a že jí žádný z lékařů nedává téměř žádnou naději na přežití.

     Jen co to dopověděl, otočili se oba směrem ke sklu do Annina pokoje a nyní již i doktor spatřil, že se Anna opravdu hýbe. Oba se k ní okamžitě vydali a s nadějí sledovali co se bude dít. Chvíli jí pozorovali, ale když se znovu nepohnula, doktor to vzdal a chtěl odejít. Když se ale otočil, začala pomalinku otevírat oči. Celou nemocnicí se najednou rozhlásila zpráva, že se stal zázrak, protože Annu prý při životě drželi jen přístroje.

     Karlovi bylo jedno jestli to byl zázrak nebo ne, hlavně že byla jeho žena živá a snad brzy i zdravá a mohl ji stále milovat a vychovávat s ní jejich dceru.

     Jakmile si tohle uvědomil, chytil Annu za ruku, aby věděla, že je u ní a že jí velmi miluje a bude jí ve všem oporou.

 

KAPITOLA 2.

 

Ještě dva dny si Anna pobyla v nemocnici. Připadala si v pořádku a chtěla jít domů, ale doktoři jí chtěli mít pod dohledem. Nebylo to kvůli tomu, že chtěli vědět, proč se tak zázračně uzdravila, ale proto, že se báli, že stejně tak jak rychle se uzdravila, se jí může zase přitížit.  Neměli z toho strach jen oni. Stejné věci se báli i její blízcí doma. Nechtěli si to však připouštět. Jejich paní je prostě zdravá a zdravá bude.

     Když už si ale lékaři byli téměř jistí, že se žádné další komplikace již neobjeví, tedy jistí si nebyli, ale když vzali v úvahu, že by Anně mohla přitížit jen myšlenka na to, že ač je zdravá nemůže být s rodinou a přáteli, a navíc viděli, že se Anna v nemocnici trápí, propustili ji do domácí péče. V nemocnici totiž chřadla. Ne však tělesně, ale duševně. Karel si tedy pro ní mohl přijet a odvézt si jí domů.

     Byl štěstím bez sebe a stále jí opečovával, ale Anna z toho moc šťastná nebyla. Nechtěla stále jen ležet v posteli, nechat se obskakovat a svou dceru vidět jen při krmení. Byla velice impulzivní a aktivní. Nikdy se nenechávala od služebnictva obskakovat. Raději si vše udělala sama, ne že by služebnictvu nevěřila, ale dělala to pro radost. Prostě jí bavilo dělat si vše pro sebe sama. A to teď nemohla.

     ,,Nechci stále jen ležet. Už mi nic není a tak se podle toho taky chci chovat a hlavně vy se podle toho začněte chovat. Prostě už nebudu celý den v posteli ať se vám to líbí nebo ne!" vpálila celému domu svůj názor z očí do očí.

     Ač ji stále trochu pobolívala hlava, z toho, jak byla dlouho v nemocničním prostředí, které jí vyloženě zapáchá, začala zase dělat to, co dělávala i dříve. Pomáhala s vařením, uklízením, sem tam se začetla do nějaké knihy a byla zase šťastná. A hlavně, kdykoliv si vzpomněla mohla být se svou dcerkou.

     Náhle jí ale bleskla hlavou myšlenka. Nikdo nevěděl, a vlastně ani ona sama to nevěděla, co jí to popadlo, ale všem oznámila, že chce, aby byla její dcera pokřtěná.

     ,,Karle říkej si co chceš, ale tohle je pro mě vážně důležitý a pro tebe by to taky důležitým být mělo. Já jsem taky pokřtěná a ty jsi taky věřící tak nevím proč jsi stále proti tomu.'' řekla Anna Karlovi aniž by to spolu předtím řešili.

,,O čem to mluvíš? Já nejsem vůbec proti tomu. Kdo ti řek, že nechci aby byla Nat pokřtěná? Jak si na to přišla? Ty jsi snad ještě nemocná ne, že máš halucinace, tedy spíš slyšiny.'' Porýpal si Karel do Anny a něžně se usmál.

     Jejich rozhovor ještě chvíli pokračoval a i kdyby byl Karel proti křtinám, moc by mu to nepomohlo. Anna si totiž vždy dokázala prosadit svou a tak i tentokrát musela křtiny prosadit. U Karla jí na to stačil úsměv a pár milých slůvek a již bylo vše dovoleno. Karel totiž Anně nedokázal nic odepřít. I po několika letech manželství ji stále miloval a její krása ho oslňovala natolik, že prostě nedokázal říci ne.

     Což o to, křtiny se i Karlovi zdáli být celkem dobrým nápadem, tedy spíš mu to nepřipadalo jako nijak velký problém, ale s hostinou to bylo horší.

     Anna s Karlem vedli dlouho do noci rozhovor o přípravě křtin. Vše se zdálo být jednoduché. Potom ale zabrousili na téma, koho by měli vzít jako kmotru či kmotra. Za celý večer se nedohodli. Co navrhl Karel nelíbilo se Anně. Co navrhla Anna nelíbilo se Karlovi. Prostě se zdálo, že se tito dva lidé prostě nedokážou dohodnout a to bylo divné, protože se vždy ihned shodli. Oba měli vždy stejné názory a věděli na co ten druhý myslí a co by chtěl. Ale nyní se zdáli být úplně odlišnými lidmi.

     ,,Víš co? Necháme si to chvíli projít hlavou a pak se domluvíme. Musíme s tím souhlasit oba.'' řekla nakonec Anna a odešla z pokoje.

     Příprava křtin se začala stávat čím dál tím větším problémem. To Karel věděl a i Anna to již začínala pomalu chápat. Přemýšlela nad tím, jestli neudělala chybu, když si ty křtiny prosadila. Ale brzo tyto myšlenky zahnala a snažila se soustředit pouze na přípravu křtin.

     Od rána, hned jak vstalo všechno služebnictvo, až do večera, než usnula vedle svého manžela, řešila Anna jen jaké jídlo budou podávat na hostině a jaké oblečení si pořídí na samotný obřad křtu v kostele. Také si začala psát seznam hostů, aby věděla kolik jídla mají kuchařky připravit a podle seznamu začala kreslit zasedací pořádek. Náhle si ale vzpomněla, že ještě nemají zajištěného kmotra či kmotru a hlavně ani není domluvená s Karlem kdo by to měl být. Rychle se za ním rozeběhla a začala to s ním probírat.

     ,,Nechápu jak můžeš být tak v klidu, když jde o věc, která se týká našeho jediného dítěte. Jiné křtiny už zařizovat nebudeme. Ale jak na tebe koukám tak už tě zřejmě někdo napadl, viď? Já jen, že se tak blbě culíš. " řekla s velkým sebeovládáním Anna směrem ke svému manželovi.

     ,,No jeden nápad bych měl. Jelikož ty žádné sourozence nemáš a já mám jen jednoho, tak je to celek jasný ne? Teda jen pokud souhlasíš." řekl klidným hlasem Karel a čekal na odpověď.

     Co mohla Anna dělat. Jí samotnou nikdo nenapadal, a hlavně věděla, že lepší nápad nemá ani žádný z jejích známých. Napadla jí sice Jůlie, je pro ní totiž jako hodně dobrá kamarádka, ale na to by Karel nikdy nepřistoupil. Živě si dokázala představit jak by se tvářil, až by cedil přes zuby poznámku, že nebude všem lidem pro smích jen proto, že si jeho žena zvolila za kmotru pro jejich dceru obyčejnou služku, a že když ona může navrhnout Jůlii, tak on zase navrhuje Melvina. Proto to raději ani nenavrhla. Nechtěla se se svým mužem hádat. Už takhle měli kvůli křtinám hádek víc než dost a když to zrovna nebyla hádka, tak to byla velice vášnivá, rozbouřená konverzace.

      Melvin jí sice nevadil. Měla ho ráda, byl pro ní jako vlastní otec, ale pro svou dceru chtěla spíše kmotru, přece jen bylo to miminko děvče a Anna si myslela, že bude vhodnější žena, kmotra, nežli muž. I když v podstatě to bylo jedno. Protože se zamyslela nad tím, že nechtějí při křtu dát svému dítěti  druhé jméno, rozhodně nechtěla aby se její dcera jmenovala Natálie Melvin Hansonová, jelikož se to jméno, které se při křtu dává, dává většinou podle kmotra. I když jejím kamarádkám to až tak špatně neznělo. Ale tak či tak jí Anna druhé jméno dát nechtěla. Teď to bude na Karlovi.  I bez domluvy s manželem se rozhodla, že chce mít pro svou dceru kmotru nikoliv kmotra. Ale i když přemýšlela sebevíc, nikdo jiný než Karlova sestra jí nenapadal.

     Takže bylo vybráno. Za kmotru půjde Natáliina teta Nikola. Podle Anny to byla stará panna v šedém kabátě, jak Anna označovala ženy , které si berou své muže jen pro peníze, a když je mají svém účtu, nechají rozvést.

     Tento popis Nikolu přesně vystihoval. Letos v lednu se totiž nechala rozvést již po sedmé. Anně připadal tento způsob života nepochopitelný. Jak se žena může vdávat jen kvůli penězům? Ona sama to odsuzovala a  nikdy by to nedokázala udělat. A ač si to Nikola nemyslí, ona se vdávala z lásky.

     Nikola se sice snažila všem dokázat, že si Anna Karla bere jen pro jeho velký majetek, ale nikoho nepřesvědčila. Karel totiž vyrukoval s tím, že když se s Annou seznámil, neměla ani ponětí, z jak bohaté rodiny pochází. Anna sama sice nebyla příliš bohatá, ale nikdy by se nevdávala kvůli penězům. To by nemohla. Jak by mohla celý život žít s mužem kterého nemiluje? To si ani nedokázala představit. Ale ať se snažila jak chtěla, nedokázala o tom Nikolu přesvědčit. Proto se dohodla s Karlem, že uzavřou předmanželskou smlouvu, že Anna nemá právo na Karlovi peníze. Že jeho majetek může získat jen dítě nebo jiný pokrevně příbuzný.

     Anna se na chvíli zasnila, přemýšlela o tom, jak krásné by bylo, kdyby měla Natálka za nějaký čas sourozence. Anna si totiž vždy přála mít velkou rodinu, sedět v rodinném kruhu u krbu a vyprávět svým dětem pohádky. Ve svých představách měla svůj svět kde svou velkou rodinu měla a tento svět jí uklidňovat. Byl pro ní byl velice živou představou, kterou bohužel nebude moci nikdy uskutečnit, což jí velice mrzelo a proto ráda snila, protože jen tak mohla své velké rodiny dosáhnout.

     Z jejího zamyšlení jí brzy vytrhl Karel s otázkou, jak pokračují přípravy. Anna se na něho usmála tak sladce, že Karlovi hned došlo, že po něm něco chce. ,,Tak co potřebuješ?" otázal se jí.

     ,,Jelikož jsem již spotřebovala všechen kapitál, potřebovala bych ještě pár tisíc na oslavu." řekla trochu sklíčeně Anna a čekala jak bude její muž reagovat.

     Karel reagoval trochu více zostra než čekala. Tohle už nevydržel. Číše jeho únosnosti přetekla a on na Annu začal křičet. ,,Zdá se ti snad 500 000 málo? Já se nenechám zruinovat jen kvůli blbým křtinám. Žádné další peníze nedostaneš. S tím nepočítej." řekl rázně a rozhodně a ještě dodal: ,,Víš jaká byla naše předmanželská smlouva, tak se tím laskavě řiď.''

     V jejich předmanželské smlouvě bylo uvedeno, že sice veškerý Karlův nemalý majetek bude i Annin, ale jen pod podmínkou, že se vždy domluví na tom co si Anna bude kupovat a co bude platit. A navíc, že Anna nesmí veškeré peníze utratit a ani je nesmí zdědit. Podepsali jí oba, i když oběma přišla hloupá. Anna byla velice skromná pokud šlo o ni a Karlovi by bylo jedno kdyby vše utratila, ale na této smlouvě trvala Karlova matka, přestože měla Annu velice ráda, nechtěla aby ona i Karel přišli na mizinu.

     Hned jak to Karel o předmanželské smlouvě dopověděl, začal svých slov litovat. Věděl, že tohle přehnal, ale nevěděl jak to vzít zpět. Jak to napravit a proto raději odešel.

     Anna byla velice zaskočena jeho prudkou reakcí. Na svém muži poznala, že se v něm již nějakou chvíli vaří vztek, ale nevěděla, že mu tolik vadí, kolik zaplatila za křtiny. Ona chtěla mít tu oslavu prostě dokonalou. Ale i přesto jak moc jí mrzeli jeho slova, nedala na sobě nic znát. Avšak jakmile se za ním zavřeli dveře pracovny, rozplakala se.

     Tohle přece Karel nemohl myslet vážně. Tohle nebyl muž, kterého si vzala. Nebyl to ten, do kterého se zamilovala. Jeho slova ,,drž se naší předmanželské smlouvy'' jí velmi bolela u srdce.

      Karel sice věděl, že udělal chybu, ale nemínil se Anně omluvit a ona se na něho nemohla ani podívat. Nemohla pochopit, jak se mohl takhle změnit. Karel s Annou spolu přestali úplně komunikovat.

 

KAPITOLA 3.

 

 

Karel nakonec Anně přeci jenom ustoupil a i přesto, jakou měl paličatou a neústupnou povahu, omluvil se jí. Z výrazu v jeho tváři bylo sice poznat nemalé přemáhání. Avšak uspokojovala ho myšlenka, že s Annou bude v klidu vychovávat svou malou a v jejich rodině už nebude panovat takové napětí, jako v posledním týdnu.

     Anna se nejdříve rozmýšlela, jestli vůbec dokáže odpustit Karlovi to co řekl. I když si tím nebyla naprosto jistá, rozhodla se, že to alespoň zkusí. Už kvůli své dceři. Avšak věděla, že na to nezapomene a už navždy si s sebou Karlova slova ponese.

     Anna křtiny připravila do posledního písmenka. Jako meny bylo hned několik chodů a bylo to oslava jako pro princeznu, ten kdo nevěděl co se zde děje, si snad opravdu myslel, že je to hostina královské rodiny. Většina lidí ve městě tolik jídla pohromadě vživotě neviděla a také hned tak neuvidí.

     Jůlie s Annou měly vše perfektně připravené a rozmyšlené. Nenechaly ničemu volný průběh a věděly o každém knedlíčku, který bude v polévce, o každé květince, jež je ve váze na stolku. Prostě dávaly všemu velký význam a nic nenechaly náhodě.

     Nejdříve se jelo do kostela, který vypadal jako vystřižený z pohádky. Anna s Jůlií se dlouho rozmýšlely, který kostel zvolí. Navštívili mnoho kostelů, ale žádný se jim nelíbil jako tento. A i přesto, že nebyl zrovna nejblíže, vybraly ho. I Karlovi se moc líbil. Hned když vystoupil z auta a polédl na něj, byl učarován a připadal si jako ve vymyšleném příběhu.

     Tento kostel byl spíše kaple. Byl součástí nádherného zámku Plocka, na němž se po obřadu budou fotit.

     Karel si prohlížel každý detail venkovních maleb. Navštívil už hodně kostelů, ale tenhle byl unikátní. Kolem vchodu bylo z jedné strany napsáno: ,,Vstup ty kdo s dobrými úmysly přicházíš.'' a ze strany drůhé: ,,Hospodin je náš pán a ví, kam směřují naše kroky.''

     Jakmile se před hradbami zámku sešli všichni pozvaní, mohli se přesunout dovnitř a začít s obřadem. Nejprve stáli všichni jako přikovaní a pozorovali krásnou detailní práci na malbách na zdech a stropě a ještě krásnější sochařské umění. Sošky svatých byli před lavicemi a kolem na stěnách byla namalovaná celá křížová výprava.

     Když vešel kněz, hned si každý přestal prohlížet malby a všichni se posadili do lavic.

      Nastalo naprosté ticho. Bylo by slyšet i dopad špendlíku. Všichni seděli a sledovali, co se děje u oltáře.

      Vpředu s panem farářem stáli čtyři osoby. Anna, Karel, Nikola a Nat. Tedy ta malá nestála, tu držela Anna na rukou. Ostatní seděli a tiše naslouchali tomu, co kněz říká. Při křtu se kněz zeptal rodičů, jetli chtějí dát svému dítěti nějaké druhé jméno. Anna i Karel se okamžitě shodli na tom že ne, i když už o tom Anna přemýšlela, ale její myšlenky se vždy odvrátily nepochopitelným směrem.

     ,,Křím tě tedy na jméno Natálie Hansonová." řekl kněz a pokapal jí svěcenou vodou. Jen na její hlavičku dopadla první kapka svěcené vody, celým kostele se rozlehl srdceryvný pláč té malé.

     Při zvuku jejích pár vzlyků se všichni blaženě usmáli a přemýšleli co popřát Natálce do života. Tedy přemýšleli nad tím téměř všichni. Jedna zůčastněná osoba jí nic dobrého nepřála. To co totiž chtěla bylo, aby se to dítě nikdy nenarodilo.

     Hned jak křest skončil, začali se všichni přesouvat do domu Hansonových na připravenou hostinu. Jakmile dorazili, byli všichni mile překvapeni. Oslava byla připravena venku, pod širým nebem, mezi stromy a květinami. Anna jim hned říkala, že pokud se jim to zdá krásné teď, tak ať si počkají, až vyjdou hvězdy. To se jejich zahrada promění v nejromantičtější místo světa.

     Pro všechny pozvané zde byly připraveny snad všechny druhy alkoholických i nealkoholických nápojů a jídla bylo také nespočet.

     Gledis Anina nejlepší kamarádka si všimla, že je tam i mnoho zahraničních jídel. Byli to samé delikatesy. Krevety, chobotnice, ústřice, ale i kaviár a mnoho dalších jídel z nejrůznějších koutů světa.

     Oslava se náramně vydařila a všichni se výtečně bavili. Každý ochutnal něco ze zahraničních pochoutek a popil trochu dobrého vína. I nálada byla vynikající, a proto se slavilo dlouho do noci.

     Snad by se slavilo ještě déle, ale když začal každý přát spící Natálce do života to nejlepší, zkazila Nikola celou oslavu tím, že Natálii předpovídala hrozné životní trápení.

     ,,Možná se vám bude zdát, že sem si právě přečetla pohádku o Šípkové Růžence, ale nenechte se zmást. Stačí pár let a ze šťastné Natálky bude to nejnešťastnější dítě na světě. Tak jak ona se bude trápit, to si nikdo z vás nedokáže představit a nepřáli byste to ani svému největšímu nepříteli. Nikdy nebude šťastná. Nikdy. To vám slibuju, že se o to postarám.'' vyřkla tajemně zastřeným hlasem Nikola a začala se škodolibě smát.

     Jakmile tohle řekla, Karel se hrozně rozzuřil a Nikolu vypověděl z oslavy. Byla to sice jeho sestra, ale tohle vážně hodně přehnala. Co si o sobě myslí? Ale Karel se hned přede všemi zařekl, že o Nat nemusí mít strach, že se sám postará o to, aby se v životě netrápila.

     Potom se již nikomu nechtělo slavit a zvláště ne Karlovi a Anně. Byli oba velmi unavení po náročném týdnu a Anna si potřebovala odpočinout. Avšak jen co ulehla do postele Natálka se rozplakala a Anna musela zase vstávat. Tak to šlo celou noc a tak se nikdo v domě nevyspal.

     Po ránu se veškeré služebnictvo i s Karlem domluvili na tom, že se paní domu musí prospat a tak se Natálka svěřila do rukou slečny Jůlie. Avšak Jůlie měla i své povinnosti a nevěděla jak je zvládat s malou na rukou. Ač se snažila sebevíc, žádnou svou práci nedokázala udělat. Počkala tedy až se Anna vyspí a vezme si Natálku zpět. Teprve poté začla dělat znovu svou práci.

     Ale nedá se říci, že by Jůlii vadilo hlídat Natálku. Ta malá byla takový smíšek, že si ji hned každý oblíbil. Přes den vůbec neplakala, ale zato si to vybírala v noci. I přesto se ale nenašel jediný člen v této domácnosti, který by jí neměl rád.

     Natálka všem rostla před očima a stávala se z ní krásná mladá žena. Z jejího světlého chmíří na hlavě se stávali krásné bujné černé lokýnky. Řasy se jí nádherně prodlužovaly a umocňovali její panenkovské, pomněnkově modré oči.

     Byla sice ještě dítě, ale už teď bylo každému jasné, že z ní bude krásná žena a muž, kterého si vybere, bude opravdu šťastný.

     Stávala se z ní malá diplomatka. Rodiče na ní byli právem pyšní.

 

 

KAPITOLA 4.

 

O 16 let později:

 

 

     Dnes to byl právě okamžik, kdy spolu byli Karel a Anna přesně 20 let, a tak si chtěli udělat nějakou hezkou dovolenou.

     Domluvili se tedy, že Natálku nechají doma samotnou. Jelikož mysleli, že bude chtít oslavit narozeniny a s dozorem by to asi moc nešlo. Vlastně si tím byli jistí, protože to znali z vlastní zkušenosti.

     Když bylo Anně 16, chtěla si taky udělat oslavu a rodiče jí k tomu dali souhlas. Ona měla vše pečlivě připravené, stejně jako na Natiny křtiny, ale najednou zjistila, že rodiče sice oslavu dovolili, ale sami na ní chtějí být(dozor je to nejhorší co může slečna na oslavě mít). Anna nejdříve doufala, že si rodiče dělají legraci, ale nakonec pochopila, že to myslí vážně. Oslavu sice udělala, ale moc si jí neužila. Ať udělala cokoli, její rodiče jí hlídali a říkali jí, co dělat nesmí, protože je to nepřípustné. Celé narozeniny musela oslavit v rámci etikety, takže si to moc neužili ani ostatní pozvaní.

     A Karel narozeniny ani neoslavil, protože si jeho rodiče nepřáli, aby jim vodil do domu neznámé děti.

     Oba dva chtěli, aby si Nat svou oslavu opravdu užila. Věděli, že žádného kluka nemá a důvěřovali jí natolik, aby věřili, že při oslavě svých 16tých narozenin neudělá žádnou hloupost.

     Pečlivě vybírali, kam by mohli letět. Které místo pro ně bude nejvhodnější. Anna sice měla pár návrhů, ale s těmi nesouhlasil Karel a s těmi Karlovými prozměnu nesouhlasila Anna. Nakonec si vybrali cestu do Austrálie, na to samé místo, kde byli na svatební cestě.

     Balení bylo velmi chaotické. Všude, po celém domě, byli ,, roztahané'' kufry a oblečení. Anna své kufry třikrát přebalovala, jelikož si vždy zapomněla něco přibalit a poté se jí to tam již nevešlo.

     Jůlie pendlovala mezi ložnicí pana Karla a paní Anny jako namydlený blesk. Vždy se jen mihla kolem schodiště a zase zmizela v jednom z pokojů. Není divu když se stále jen ozývalo: ,,Jůlie?? Kde mám tu volánovou sukni??'' a než stihla slečna Jůlie dojít pro sukni, už se z druhého pokoje ozývalo: ,,Jůlie, kde je moje bledě modrá kravata?'' Prostě byli oba manželé stejní. Děsní zmatkáři. Tedy paní Anna taková nikdy nebyla, ale před touto dovolenou se chovala opravdu chaoticky. Takhle jí Jůlie ještě neviděla.

     ,,Sakra, já už to balit nebudu. Julčo prosímtě poď mi pomoci vybrat, které z těchto věcí mám nechat doma." zvolala zoufalým hlasem Anna na svou komornou.

     ,,Jéje, paní Anno, já bych si půlku, těch věcí vůbec nebrala. Vždyť jste zbalená jako na severní pól a to minimálně na půl roku. Prosím vás. Jedete do Austrálie a to jen na 14 dní. Nevím na co si tam berete třeba norkový kabát. Víte co? Já vám to přeberu a nechám vám tam jen ty nejdůležitější věci." řekla Jůlie a ani nečekala na odpověď a začala přebírat Aniny kufry.

     Anna tedy nechala Julču přebalovat a čekala, kolik věcí jí tam nechá. Když si po hodině šla pro kufry, velice se podivila, když zjistila, že množství jejích kufrů se zúžilo na polovic. Nejdříve sice měla nějaké výhrady, jako kde jsou její dlouhé temně modré večerní šaty, ale jakmile uviděla jak Jůlie ukazuje na kufr, který byl plný jen večerních rób, se zamračeným výrazem v obličeji, hned utichla a raději se dál neptala.

     Vše již bylo připravené a Hansonovi se velice těšili. Ještě předtím, než vyrazili z domova na letiště, poděkovala Anna Jůlii za pomoc při balení věcí.

,,Nevím, jak bych to bez tebe zvládla tady a co potom v Austrálii? Nechtěla bys letět s námi?'' řekla Anna a z úsměvu v její tváři bylo poznat že si dělá legraci, aby na ní nebylo vidět, jak jí loučení dojímá.

     Když se ale začala loučit s Nat, již to nevidržela a rozbrečela se. Nat se snažila být silná, ale když viděla svou maminku prečet a spatřila, že se i v otcových očích lesknou slzy dojetí, nevydržela to a rozbrečela se taky. Chytila oba rodiče najednou kolem krku a silně si je k sobě přitiskla.

     ,,Dávejte tam na sebe prosím pozor.'' řekla jim, když už se chystali nastoupit do taxi.

     Oba se na ní otočili a jen se usmáli. Potom už nasedli a odjeli na letiště.

     Když nasedli do letadla, tak se shodli, že si tuto dovolenou patřičně užijí, avšak po třech hodinách letu zmizelo letadlo v mracích a již se neobjevilo.

 

 

KAPITOLA 5.

 

Natálii se to zdálo být jako špatný vtip. Vždyť tohle nemůže být pravda. Jak se to mohlo stát? Jak může žít bez svých rodičů? Co teď bude dělat? Pomalu přestávala věřit, že vůbec existuje nějaký bůh. Kdyby existoval, jak by mohl tohle dopustit? Ona své rodiče milovala nade vše a teď se stane tohle. Bez rodičů nemůže žít. Přemýšlela i nad tím, že si sáhne na život, ale nakonec se rozhodla, že bude silná a pokusí se, nějak přečkat nejhorší období a bude se modlit a věřit v to, že se jí rodiče vrátí.

 

     Každopádně si potřebovala s někým promluvit. Nemyslela si, že jí to pomůže, ale doufala, že jí někdo alespoň poradí a utěší. Šla tedy za svou kamarádkou Inou. Byl to jediný člověk, kterému důvěřovala natolik, aby se jí svěřila úplně se vším.Ina o ní věděla téměř vše, ale balo i pár věcí, které nevěděla ani ona.

     ,,Ino,prosímtě pomoc. Já jsem úplně nadně. Tyve, řekni mi co mám dělat? Jak bez nich mám žít? Ino, tohle se vážně nedá. Řekni, že to není pravda. Že je to jenom zlý sen." vzlykala Nat a jen co to dořekla, rozplakala se své kamarádce na rameni.

     Ina nevěděla co jí má říci. Sama tohle nikdy nezažila a ani si nedokázala představit tu bolestivou ztrátu. Bylo jí Natálie líto, ale nechtěla jí litovat. Všichni vždy říkali, že to je to nejdhorší, co může kdo udělat. Když začnete někoho litovat, tak si ten člověk připadá, jako kdyby byl nějaký divný. Sice ví, jak bolestivou strátu zažil, ale tohle mu nepomůže. Spíše mu to ještě zhorší náladu. Bohužel ale Ina něvěděla, jak jí utěšit, jak by jí mohla pomoci.

     ,,Máš ale přece ještě tetu Nikolu ne?" řekla Ina v domění, že to Nat alespoň trochu pomůže.

     ,,No právě. To je to čeho se teď nejvíce bojim. Oni mě totiž," zalknula se Nat a nemohla pokračovat. Po chvíli odmlky a Ininých významných pohledů tedy pokračovala: ,,přidělili k ní do opatrovnictví."

     To Ina nechápala, nemohla pochopit, proč je Natálie tak zdrcená tím, že bude žít se svou tetou. Je to přeci její jediná příbuzná a bude se jí snažit všemožně nahradit rodiče. Tedy, to si alespoň Ina myslela. Nevěděla jak to je mezi Nikolou a Natinými rodiči. Neměla ani ponětí, co se stalo na Natinu křtu, ale to nevěděla ani sama Nat.

     Natalíe by jí za normálních okolností vysvětlila proč ke své tetě nechce, ale dnes na to neměla náladu. Její kamarádka jí nemusela chápat, stačilo jí, že jí důvěřuje a snaží se jí utěšit. Už ten pocit, že se jí může vyplakat na rameni a Ina jí nechá všechno vypovídat, byl pro ní utěšující.

     Ke své kmotře se Nat vážně nastěhovat nechtěla. Nikdy si s ní nerozuměla a ani rozumět nebude. Bála se jaké to u ní bude. Věděla, že jí Nikola nemá zrovna v lásce a to jí vždycky dokázala dát najevo.  Ani Natiny rodiče se s ní nescházeli a když se Nat zajímala proč, vždy ji nějak odbyli, že to není její věc.

    Již při nastěhování do jejího domu dala Nikola dost jasně najevo, že o Natálii ve svém domě nestojí. To bylo asi tak to jediné, na čem se ty dvě shodli. Natálie si přála, aby u ní nemusela být a Nikola si přála, aby Nat nebyla vůbec.

     U Nikoli to bylo opravdové peklo, co řekla jedna, druhá řekla pravý opak. Byli jako rub a líc, jako černá a bílá. Byli to prostě úplné opaky. Ale jak se říká, že opaky k sobě prostě patří, v tomto případě tomu tak nebylo. Bylo to přesně naopak. I když rub a líc k sobě prostě patří,  Natálie se s Nikolou nedokázali snést v jednom pokoji.

     To, že každá udělala pravý opak než ta druhá, nebylo ani tak tím, že byly prostě každá jiná, jako tím, že to dělaly naschvál. Aby náhodou neudělaly něco stejně.

     Bylo to zvláštní. Nikola byla Natáliina teta a kmotra a přesto jí tak nesnášela. Nikdo to nechápal. Natálie se dřív snažila, svou tetu si oblíbit. Ale teď už na to neměla síly. Prostě to již vzdala a raději se zaměřila na to, aby jí svěřili do opatrovnictví někoho jiného. Byla si jistá tím, že ani její tetě nebude vadit, když odejde z jejího domu a snad i z jejího života.

     Nat se tedy snažila, aby se mohla od Nikoli odstěhovat, ale ať dělala co dělala, vždy se musela vrátit zpět k ní.Jediné řešení bylo, aby jí soud přidělil k někomu jinému. To by jí už teta nemohla nijak zasahovat do života, což bylo teď jedna ze dvou věcí, kterou si teď přála. Tou druhou věcí byl návrat jejích rodičů. Jedno přání víc nemožné než druhé.

     ,,Nu dobrá, milá slečno. Ale ke komu byste chtěla jít? Vždyť vy kromě své tety nikoho nemáte. Nu, pokud mi představíte nějakého rodiného příslušníka, který by byl ochotný vzít vás tzv. pod svá křídla, schválím to. Nevím co ste si se svou tetou provedli, ale ta žena se mi nikdy nezdála sympatická. Nebojte se, já za vás budu bojovat." řekl Natálii starší milý pán z odboru péče o nezletilé.

     Co mohla Nat dělat. Věděla stejně dobře jako on, že nikoho jiného nemá. Ale jeho slova ,,Já za vás budu bojovat'' jí stále zněla v uších a dávala jí stále novou sílu k tomu, aby bojovala.

     Ač se snažila všemi  možnými způsoby, nemohla nalézt nikoho, kdo by se jí ujal, ke komu by se mohla nastěhovat.

     Tak co dál? U tety být nechce, ale nemá na výběr. Snad to ještě nějakou dobu vydrží. Přece to nemůže trvat moc dlouho.

 

KAPITOLA 6.

 

Bohužel se Natálie zmílila. U tety to bude dlouhé opravdové peklo.

 

     Nejenže jí Nikola neměla ráda, ale navíc dávala vše za vinu jí. Natálie si myslela, že je to kvůli tomu, že Nikola svého bratra tolik milovala. Byla totiž naštvaná již na Natinu maminku, když si Karla vzala. Žárlila na ní, že jejího bratra odvádí. Tedy alespoň si to myslela Nat.

     Ale všechno bylo samozřejmě jinak. Nikola svého bratra neměla vůbec ráda. Chtěla jen jeho dědictví, které by dostala, kdyby Karel neměl žádnou jinou rodinu mimo ní. To se ale zhroutilo po jeho svatbě s Annou. To by se ale ještě dalo zařídit, kdyby na svět nepřišel ten spratek, který zdědí vše po obou rodičích. A to nebyla malá částka. Nikola měla totiž přesně spočítané kolik peněz přinesl Karel do tohoto manželství a zjistila si dokonce i kolik peněz má rodina Anny.

     Kvůli tomuto dědictví nevýslovné ceny se Nikola uchýlila k tomu nejohavnějšímu. Přemýšlela, jak by Nat zavraždila. Na nic nemohla přijít a tak se opila. Když vtom uslyšela cvaknutí dveří. Rozbila láhev whisky, kterou právě vypila a šla ke dveřím do obývacího pokoje. Jen co se dveře otevřely, Nikola udeřila dívku tou lahví do zátylku. Nikola se blaženě usmála, ale když vzápětí uviděla, jak do dveří vchází Natálie, zbledla. Na zemi neležela Nat, nýbrž Nikolina služebná a Natina kamarádka Martina.

     Nat se vrhla k Martině na zem. ,,Marti vstávej. Marti nesmíš umřít. Nenechávej mě v tom. Já tu s ní nechci zůstat sama. Marti.'' vzlykala Nat nad bezvládným tělem.

     ,,Jak si tohle mohla udělat. Co ti Martina udělal. Vždycky ti sloužila věrně a udělala co ti na očích viděla. Ne nevyslvětluj mi to jdu na policii.'' zařvala Natálie na svou tetu.

     ,,Žádný takový děvenko. Pokud mě udáš, stáhnu tě sebou. A navíc já nechtěla zabít jí.'' řekla jen tak klidně Nikola a dodala: ,,No, já to říkala, že si k ničemu. Nebejt tebe tak mám ještě služku, teď abych si sháněla novou.''

     Tohle Nat velice zdrtilo. Jak to Nikola myslela, že nechtěla zabít Martinu. Koho tedy..... v tu chvíli to Nat došlo. To ona měla být ta, která vejde první.

     Ale co má dělat. Němůže to ohlásit. Její teta je v tomto městě velmi vlivná, nic by se jí nestalo, ale Nat by se dostala do problémů.

     Ale co má tedy dělat? Nemůže jí udat, nejen kvůli její moci, ale také kvůli Karlovi. Nat nemohla dopustit, aby byl její otec spojován s vražedkyní. Navíc si myslela, že by jí otec nikdy neodpustil, že zradila svou krev. I přes to, že se s Nikolou nestýkal. Byla to jeho sestra, jeho krev a tak to bral. Ne to by jí neodpustil.  To nikdy nesmí udělat. Nikdy nesmí zradit svého otce.

     Ale co má tedy dělat? Normálně by se poradila s Martinou, ale ta tady není. Nat nad tím přemýšlela dlouho, ale myslela si, že to byl jen Nikolin zkrat v opilosti, a že se to již nebude opakovat.

     Věděla sice, že i tak je to hrozné. Nikola zabila člověka a ona bude brána jako spolupachatel, protože to nenahlásila. I přesto, že tohle všechno věděla, svého otce natolik milovala a nechtěla ho zradit, že to pustila z hlavy.

 

 

KAPITOLA 7.

 

 

Kéž by měla Nat pravdu. Samozdřejmě že se Nikole nelíbilo, že Natálie stále žije a ten její nezdařený pokus o vraždu, to pro ní byla jen maličkost. Malý kousek cesty k vraždě Natálie. Jeden schod z mnoha, které vedou k získání Natina dědictví. Nikola to věděla a počítala s tím, že je ještě mnoho schodů, ale byla ochotná po jednom celé schodiště vystoupat.

     Pokusila se tedy Natálii znovu zabít. Ještě že jí Nat stále nevěřila a byla ve střehu. Její prohnanou lest prokoukla a tentokrát si to nenechala líbit. Nemohla přece zůstat u ženy, která se jí snaží zabít. Může to být její teta, může to být její kmotra, ale tohle nemohla přenést přes srdce. Nemohla přijít na žádný způsob, jak se od Nikoli dostat. Bylo jí přece řečeno, že si musí najít někoho, kdo by si jí vzal do péče.

     Nakonec tedy požádala o zplnoletnění. Věděla, že nesmí říci nic o tom, co se u nich děje. Ale to jí nevadilo. Požádala tedy o zplnoletnění, původně to tedy bylo kvůli Nikole ale jako zástěrku si vzala své nenarozené dítě, o kterém věděla jen ona.

     Přestěhovala se tedy ke svému příteli Markovi a řekla mu o tom, že v jejím lůně se pomalu vyvíjí jejich dítě. Jejich malinkaté bezmocné miminko. Marek jí štěstím objal a dlouhým a vášnivým polibkem jí bezeslov zdělil své emoce. Sice si nepředstavoval, že teď bude otcem, ale když to přišlo, nebude se tomu bránit.

     ,,Nat, miluju tě a teď když bude me mít miminko,'' Marek se odmlčel a sáhl pro něco do kapsy. Vytáhl malou černou krabičku a pozvolna jí otevřel. ,,Vezmeš si mě?'' řekl poté co vytáhl malý třpytící se prstýnek.

     ,,Marku,'' řekla Nat a odmlčela se aby zadržela slzy. ,,samozřejmě že ano. Miluju tě a chci s tebou žít.'' Marek jí navlékl prstýnek a Nat se naplno rozplakala. Slzy jí stékaly po tvářích a při objetí kapaly na Markovo rameno.

     Nat byla šťastná teď už se přece nemusí ničeho bát.

 

 

KAPITOLA 8.

 

Nat už se konečně přestala bát, ale zamyslela se nad tím, jestli je opravdu v bezpečí. Nikola o sobě sice již dlouho nedala vědět a Nat doufala, že snad ani neví kde jsou, ale i přesto si Nat stále promítala co se stalo Martině a dávala si to za vinu.

 

     V tom někdo zaklepal na dveře. Když Natálie otevřela, zůstala stát jak přejetá parním válcem. Myslela, že má snad vidiny. Nemohla uvěřit kdo stojí ve dveřích. Jak se mohla odvážit přijít až sem? Jak jí vůbec našla? Co tady dělá? Co chce? Než se ale zmohla na cokoliv zeptat, stála už Nikola u ní v obýváku a rozplývala se nad jejím bytem.

     ,,Co tu chceš? Jak se vůbec opovažuješ sem přijít? Jak si mě našla?‘‘ chrlila ze sebe Natálie otázky jedním dechem.

     ,,Jak to myslíš co tu chci? Přišla sem se podívat na svojí neteř a kmotřenku. Mám tě přece hrozně moc ráda.‘‘ řekla Nikola s lehkým decentním úsměvem na tváři.

     Potom poprosila Nat o čaj. Natálie z její návštěvy sice nebyla dvakrát nadšená, ale i přesto se jí zdálo neslušné, svou tetu nepohostit. Když se ale otočila, aby čaj nalila, vytáhla Nikola z kabely nůž a rozeběhla se směrem k Natálii. V tom se ale ve dveřích objevil Marek, a když uviděl co se děje hned skočil Nikole do cesty.

     Nikola tedy chtěla zaútočit na něho, ale Marek se rychle uhnul a silně Nikolu uhodil. Ona spadla a shodou náhod dopadla přímo na hrot nože.

     Jakmile to Natálie spatřila, snažila se své kmotře, i přeze vše co jí udělala, pomoci. Když ale viděla, že jí již nezachrání položila Nat svou poslední otázku: ,,Proč si se mě snažila zabít? Co jsem ti provedla tak strašného?''

     ,,Neprovedla si nic. Jen to, že ses narodila mému bratrovi.'' řekla Nikola a tvář se jí zkřivila bolestí. Po chvíli ticha ještě doplnila: ,,Víš, kdyby můj bratr neměl žádné děti a něco by se jemu i jeho ženě stalo, veškerý hmotný majetek bych získala já. Měla jsem vše promyšlené, ale pak si se narodila ty a všechno si mi překazila.'' Dopověděla to téměř neslyšně a hned poté naposled vydechla.

     Ač se Nat jakkoli snažila, skovat slzy se jí nepodařilo. Marek ji objal a snažil se ji ukonejšit. ,,Nat, miláčku, neplač kvůli tomu. Lásko netrap se. Nebreč, ona za to nestojí.'' řekl něžným hlasem, ve kterém bylo slyšet, že ani on není v klidu.

     ,,Víš Marku, nikdy jsem ti to neřekla a nikdo mimo pár lidí to neví. Nebrečím kvůli ní, ale kvůli tomu, že se mě Nikola snažila zabít zbytečně a ona sama zbytečně zemřela. Víš, ona by stejně dostala veškeré dědictví po Karlovi, tedy po mém adoptivním otci.'' řekla Natálie a zavzlykala.

     ,,Ale to nechápu. Vždyť dědictví má dostat Karlovo dítě. Tak proč by ho měla dostat právě ona?'' řekl Marek nechápavě a podíval se do Natiných slzami zaplněných očí.

     ,,Protože dědictví, podle zákona rodu Hansonů, může získat jen vlastní dítě nebo člověk pokrevně spřízněný. Já nejsem ani jedno.'' jakmile to dopověděla rozbrečela se.

     Marek to nechápal, ale na nic se neptal. Nechtěl Nat ublížit a viděl, že jí tohle téma velice ubližuje. Natálie sice věděla, že mu nemusí nic vysvětlovat, ale chtěla aby věděl vše.

     ,,Právě v den mých 15tých narozenin mi Karel s Annou svěřili to tajemství. Když byla jejich dcerka ještě malá, velmi vážně onemocněla a své nemoci po několika měsících  podlehla.'' Nat se na chvíli odmlčela a se vzlyky se pustila do dalšího vypravování: ,,Její rodiče to velmi těžce nesli a aby na ní doma neměli žádnou vzpomínku, která by je bodala u srdce, rozhodli se, všechny její věci darovat do zdejšího sirotčince. Když tam přišli, usmála jsem se na ně a stále jsem za nimi chodila. Byla jsem stejně stará jako jejich Natálka, měla jsem stejné jméno a naše podoba prý byla zarážející. Karel i Anna mě chodili navštěvovat a brzy si mě zamilovali a rozhodli se, že si mě osvojí. Proto nemohu po Karlovi dědit. Nejsem s ním pokrevně příbuzná.''

     Marek na Nat koukal a nevěděl co říci, proto jí mlčky objal a přitom jí hladil po vlasech. Slyšel, jak mu žena jeho srdce pláče na rameni a věděl, že jí nedokáže pomoci.

 

 

KAPITOLA 9.

 

 

Trvalo ještě několik dní než se Nat vzpamatovala. Chodila jako tělo bez duše. Byla svým vlastním stínem. Marek jí sledoval a bolelo ho u srdce, když věděl, že jí nedokáže nijak pomoci.

     Nat však věděla, že to není pravda. Jí pomáhalo již to, že ví, že je Marek stále u ní a je jí obrovskou oporou ve všem co dělá.

     Natálie nesla ztrátu dalšího příbuzného velice těžce a jen díky Markovi a svým dětěm se z toho po nějaké době dostala. Když už zase žila ,,normálně'', donesla se k ní zpráva o tom, že se zdá, že na jednom opuštěném ostrově, který je poblíž místa, kde se ztratilo letadlo jejích rodičů, jsou nějací lidé.

     ,,Bohužel ale nejsou peněžní prostředky abychom podnikli záchranou akci.'' řekl Natálii a Markovi muž z aerolinek.

     ,,To není žádný problém.'' usmála se Nat, a když viděla nechápavé výrazy obou mužů po svém boku, dodala: ,,Já přece mám nějaké peníze našetřené a není jich zrovna málo.''

     Marek se na svou manželku nechápavě podíval. O nějakých jejích úsporách neměl ani tušení.

     Když Natálie zahlédla jeho výraz vysvětlila mu to: ,,No ví jak sem ti říkala, že po Karlovi nemohu dědit? On to věděl a proto ho napadlo něco úplně krásného. Nemohl na mě sice přepsat dědictví, ale mohl mi dávat kapesné. A to mi také dával a nebylo malé. A navíc mi založil spoření, což také nepatří mezi dědictví. Takže něco peněz mám.‘‘

     ,,A proč si mi o tom neřekla? Měla si vůbec v plánu mi to někdy říci?‘‘

     Nat pochopila, že se na ni Marek zlobí a tak ho políbila. Marek sice zprvu ucukl a byl naštvaný, ale do Natálie byl velice zamilován a nemohl se na ní dlouho zlobit. Uvědomil si, že ty své nastřádané peníze vůbec nepoužívala. Starala se o děti a žili jen z toho co vydělali. Za to jí miloval ještě víc. Nebyla zkažená penězi a nezkazila ani jeho.

     Muž z aerolinek se ihned otočil na patě a vyběhl ven. Jen se ještě na moment ohlédl a křikl na Nat: ,,Buďte v klidu, hned připravím záchranou akci.''

     Natálie zase začala věřit, že jsou její rodiče ještě naživu. Je to sice již několik let co se ztratili, ale nyní je zde alespoň nějaká možnost, že je naleznou a ona se s nimi znovu shledá.

     Marek jí ale stále opakoval, ať si od toho moc neslibuje, že není žádná jistota, že to jsou její rodiče.

     ,,Já jen abys potom nebyla zbytečně zdrcená, pokud se ukáže, že to oni nejsou.'' řekl poněkud sklesle Marek.

     ,,Já vím, že to oni být nemusí, ale nějak prostě cítím, že to oni jsou. Vím že jsme podnikli už několik akcí a nikdy to oni nebyli, ale věřím, že to tentokrát vyjde. Nevím proč si to myslím, ale prostě to nějak cítím.'' řekla Nat, ale na Marka se raději nepodívala. Bála se, že by se ,,nakazila'' jeho nedůvěrou v tuto záchranou akci.

     Nat s Markem odjeli na letiště, kde je všichni podrobně informovali o tom, jak akce probíhá. O jejich děti se mezitím starala Natina kamarádka.

     Chvíli se na letišti nic nedělo. Byl až divný klid. Nat to nemohla vydržet. Bylo to něco hrozného, čekat na to, až se jim někdo ozve co se děje a koho našli.

     Asi po půl hodině bezmocného čekání se z vysílačky ozval hlas muže: ,,Našli jsme zde dva postarší lidi. Muže a ženu. Zdá se, že zde byli několik let. Představili se nám jako Karel a Anna.''

     Když to Nat slyšela, vrhla se Markovi kolem krku a rozplakala se.

     ,,To jsou oni Marku. Já to říkala. To jsou oni.'' šeptala Nat Markovi mezi vzlyky.

     Po pár hodinách přistálo na letišti letadlo.

     Po chvíli se otevřeli dveře do místnosti, kde byla Nat s Markem a stáli tam oni. Natáliiny rodiče.

     Nejdříve na sebe koukali jako by nevěřili svým očím. Prohlíželi se a zdálo se, jako by se nepoznávali. Chvíli nato se jim ale Nat vrhla kolem krku a nemohla přestat plakat.

     Anna si jí k sobě přitiskla a rozplakala se taky.

     ,,Miláčku, tolik jsi nám chyběla. Tolik jsme se o tebe báli. Zmeškali jsme tvé dospívání, teď je z tebe dospělá žena.'' řekla Anna a snažila se na Nat usmát. Potom se rozhlédla po pokoji a spatřila Marka.

     ,,Proč na nás ten mladý muž tak dívá? Kdo je to?'' zeptala se Anna.

     Nat pustila matku z náruče a odběhla k Markovi, chytla ho za ruku a vedla ho ke svým rodičům.

     ,,Mami, tati, tohle je Marek. Víte,... můj manžel.'' řekla poněkud nejistě Nat, ale když viděla úsměvy na tvářích rodičů, byla již v klidu.

     Anna i Karel se s Markem seznámili a zdálo se, že je jim sympatický. Nat měla radost když pozorovala, jak se její rodiče s Markem baví.

     Za chvilku se Anna otočila zpět k Nat a řekla: ,,Takže ty jsi vdaná? To je milé překvapení. Doufám, že plánujete miminko, těším se, až budu babička.''

     ,,No víš, jak to říct. Vlastně to říkáš trochu pozdě.'' naznačila Nat a čekala, jestli to Anna a Karel pochopí.

     ,,Jak to myslíš?'' řekla Anna a zdálo se, že ji ani Karel zcela nechápe.

     ,,No vy už jste babička a hned dvojnásobná. Máme tříletá dvojčátka Aničku a Karlíka.'' doplnil Marek, když si všiml, že Nat neví jak to má vysvětlit.

     Na Natiných rodičích byla vidět nefalšovaná radost. Když se ale zeptali, co jiného se stalo za dobu co byli pryč, všechna radost zmizela. Nat začala vyprávět vše ve spojitosti a Nikolou, ale dopovídat to musel Marek, Protože se zdálo, že to Nat psychicky neunese.

     Asi po dvouhodinovém vítání a vyprávění se všichni čtyři sebrali a vydali se k Markovi do domu. 

     Karlovi i Anně se zde moc líbilo a nakonec, nabídku své dcery přijali a nastěhovali se k ní a jejímu muži aby pomáhali s výchovou svých vnoučat.