Kapitola 2.
Ještě dva dny si Anna pobyla v nemocnici. Připadala si v pořádku a chtěla jít domů, ale doktoři jí chtěli mít pod dohledem. Nebylo to kvůli tomu, že chtěli vědět, proč se tak zázračně uzdravila, ale proto, že se báli, že stejně tak jak rychle se uzdravila, se jí může zase přitížit. Neměli z toho strach jen oni. Stejné věci se báli i její blízcí doma. Nechtěli si to však připouštět. Jejich paní je prostě zdravá a zdravá bude.
Když už si ale lékaři byli téměř jistí, že se žádné další komplikace již neobjeví, tedy jistí si nebyli, ale když vzali v úvahu, že by Anně mohla přitížit jen myšlenka na to, že ač je zdravá nemůže být s rodinou a přáteli, a navíc viděli, že se Anna v nemocnici trápí, propustili ji do domácí péče. V nemocnici totiž chřadla. Ne však tělesně, ale duševně. Karel si tedy pro ní mohl přijet a odvézt si jí domů.
Byl štěstím bez sebe a stále jí opečovával, ale Anna z toho moc šťastná nebyla. Nechtěla stále jen ležet v posteli, nechat se obskakovat a svou dceru vidět jen při krmení. Byla velice impulzivní a aktivní. Nikdy se nenechávala od služebnictva obskakovat. Raději si vše udělala sama, ne že by služebnictvu nevěřila, ale dělala to pro radost. Prostě jí bavilo dělat si vše pro sebe sama. A to teď nemohla.
,,Nechci stále jen ležet. Už mi nic není a tak se podle toho taky chci chovat a hlavně vy se podle toho začněte chovat. Prostě už nebudu celý den v posteli ať se vám to líbí nebo ne!" vpálila celému domu svůj názor z očí do očí.
Ač ji stále trochu pobolívala hlava, z toho, jak byla dlouho v nemocničním prostředí, které jí vyloženě zapáchá, začala zase dělat to, co dělávala i dříve. Pomáhala s vařením, uklízením, sem tam se začetla do nějaké knihy a byla zase šťastná. A hlavně, kdykoliv si vzpomněla mohla být se svou dcerkou.
Náhle jí ale bleskla hlavou myšlenka. Nikdo nevěděl, a vlastně ani ona sama to nevěděla, co jí to popadlo, ale všem oznámila, že chce, aby byla její dcera pokřtěná.
,,Karle říkej si co chceš, ale tohle je pro mě vážně důležitý a pro tebe by to taky důležitým být mělo. Já jsem taky pokřtěná a ty jsi taky věřící tak nevím proč jsi stále proti tomu.'' řekla Anna Karlovi aniž by to spolu předtím řešili.
,,O čem to mluvíš? Já nejsem vůbec proti tomu. Kdo ti řek, že nechci aby byla Nat pokřtěná? Jak si na to přišla? Ty jsi snad ještě nemocná ne, že máš halucinace, tedy spíš slyšiny.'' Porýpal si Karel do Anny a něžně se usmál.
Jejich rozhovor ještě chvíli pokračoval a i kdyby byl Karel proti křtinám, moc by mu to nepomohlo. Anna si totiž vždy dokázala prosadit svou a tak i tentokrát musela křtiny prosadit. U Karla jí na to stačil úsměv a pár milých slůvek a již bylo vše dovoleno. Karel totiž Anně nedokázal nic odepřít. I po několika letech manželství ji stále miloval a její krása ho oslňovala natolik, že prostě nedokázal říci ne.
Což o to, křtiny se i Karlovi zdáli být celkem dobrým nápadem, tedy spíš mu to nepřipadalo jako nijak velký problém, ale s hostinou to bylo horší.
Anna s Karlem vedli dlouho do noci rozhovor o přípravě křtin. Vše se zdálo být jednoduché. Potom ale zabrousili na téma, koho by měli vzít jako kmotru či kmotra. Za celý večer se nedohodli. Co navrhl Karel nelíbilo se Anně. Co navrhla Anna nelíbilo se Karlovi. Prostě se zdálo, že se tito dva lidé prostě nedokážou dohodnout a to bylo divné, protože se vždy ihned shodli. Oba měli vždy stejné názory a věděli na co ten druhý myslí a co by chtěl. Ale nyní se zdáli být úplně odlišnými lidmi.
,,Víš co? Necháme si to chvíli projít hlavou a pak se domluvíme. Musíme s tím souhlasit oba.'' řekla nakonec Anna a odešla z pokoje.
Příprava křtin se začala stávat čím dál tím větším problémem. To Karel věděl a i Anna to již začínala pomalu chápat. Přemýšlela nad tím, jestli neudělala chybu, když si ty křtiny prosadila. Ale brzo tyto myšlenky zahnala a snažila se soustředit pouze na přípravu křtin.
Od rána, hned jak vstalo všechno služebnictvo, až do večera, než usnula vedle svého manžela, řešila Anna jen jaké jídlo budou podávat na hostině a jaké oblečení si pořídí na samotný obřad křtu v kostele. Také si začala psát seznam hostů, aby věděla kolik jídla mají kuchařky připravit a podle seznamu začala kreslit zasedací pořádek. Náhle si ale vzpomněla, že ještě nemají zajištěného kmotra či kmotru a hlavně ani není domluvená s Karlem kdo by to měl být. Rychle se za ním rozeběhla a začala to s ním probírat.
,,Nechápu jak můžeš být tak v klidu, když jde o věc, která se týká našeho jediného dítěte. Jiné křtiny už zařizovat nebudeme. Ale jak na tebe koukám tak už tě zřejmě někdo napadl, viď? Já jen, že se tak blbě culíš. " řekla s velkým sebeovládáním Anna směrem ke svému manželovi.
,,No jeden nápad bych měl. Jelikož ty žádné sourozence nemáš a já mám jen jednoho, tak je to celek jasný ne? Teda jen pokud souhlasíš." řekl klidným hlasem Karel a čekal na odpověď.
Co mohla Anna dělat. Jí samotnou nikdo nenapadal, a hlavně věděla, že lepší nápad nemá ani žádný z jejích známých. Napadla jí sice Jůlie, je pro ní totiž jako hodně dobrá kamarádka, ale na to by Karel nikdy nepřistoupil. Živě si dokázala představit jak by se tvářil, až by cedil přes zuby poznámku, že nebude všem lidem pro smích jen proto, že si jeho žena zvolila za kmotru pro jejich dceru obyčejnou služku, a že když ona může navrhnout Jůlii, tak on zase navrhuje Melvina. Proto to raději ani nenavrhla. Nechtěla se se svým mužem hádat. Už takhle měli kvůli křtinám hádek víc než dost a když to zrovna nebyla hádka, tak to byla velice vášnivá, rozbouřená konverzace.
Melvin jí sice nevadil. Měla ho ráda, byl pro ní jako vlastní otec, ale pro svou dceru chtěla spíše kmotru, přece jen bylo to miminko děvče a Anna si myslela, že bude vhodnější žena, kmotra, nežli muž. I když v podstatě to bylo jedno. Protože se zamyslela nad tím, že nechtějí při křtu dát svému dítěti druhé jméno, rozhodně nechtěla aby se její dcera jmenovala Natálie Melvin Hansonová, jelikož se to jméno, které se při křtu dává, dává většinou podle kmotra. I když jejím kamarádkám to až tak špatně neznělo. Ale tak či tak jí Anna druhé jméno dát nechtěla. Teď to bude na Karlovi. I bez domluvy s manželem se rozhodla, že chce mít pro svou dceru kmotru nikoliv kmotra. Ale i když přemýšlela sebevíc, nikdo jiný než Karlova sestra jí nenapadal.
Takže bylo vybráno. Za kmotru půjde Natáliina teta Nikola. Podle Anny to byla stará panna v šedém kabátě, jak Anna označovala ženy , které si berou své muže jen pro peníze, a když je mají svém účtu, nechají rozvést.
Tento popis Nikolu přesně vystihoval. Letos v lednu se totiž nechala rozvést již po sedmé. Anně připadal tento způsob života nepochopitelný. Jak se žena může vdávat jen kvůli penězům? Ona sama to odsuzovala a nikdy by to nedokázala udělat. A ač si to Nikola nemyslí, ona se vdávala z lásky.
Nikola se sice snažila všem dokázat, že si Anna Karla bere jen pro jeho velký majetek, ale nikoho nepřesvědčila. Karel totiž vyrukoval s tím, že když se s Annou seznámil, neměla ani ponětí, z jak bohaté rodiny pochází. Anna sama sice nebyla příliš bohatá, ale nikdy by se nevdávala kvůli penězům. To by nemohla. Jak by mohla celý život žít s mužem kterého nemiluje? To si ani nedokázala představit. Ale ať se snažila jak chtěla, nedokázala o tom Nikolu přesvědčit. Proto se dohodla s Karlem, že uzavřou předmanželskou smlouvu, že Anna nemá právo na Karlovi peníze. Že jeho majetek může získat jen dítě nebo jiný pokrevně příbuzný.
Anna se na chvíli zasnila, přemýšlela o tom, jak krásné by bylo, kdyby měla Natálka za nějaký čas sourozence. Anna si totiž vždy přála mít velkou rodinu, sedět v rodinném kruhu u krbu a vyprávět svým dětem pohádky. Ve svých představách měla svůj svět kde svou velkou rodinu měla a tento svět jí uklidňovat. Byl pro ní byl velice živou představou, kterou bohužel nebude moci nikdy uskutečnit, což jí velice mrzelo a proto ráda snila, protože jen tak mohla své velké rodiny dosáhnout.
Z jejího zamyšlení jí brzy vytrhl Karel s otázkou, jak pokračují přípravy. Anna se na něho usmála tak sladce, že Karlovi hned došlo, že po něm něco chce. ,,Tak co potřebuješ?" otázal se jí.
,,Jelikož jsem již spotřebovala všechen kapitál, potřebovala bych ještě pár tisíc na oslavu." řekla trochu sklíčeně Anna a čekala jak bude její muž reagovat.
Karel reagoval trochu více zostra než čekala. Tohle už nevydržel. Číše jeho únosnosti přetekla a on na Annu začal křičet. ,,Zdá se ti snad 500 000 málo? Já se nenechám zruinovat jen kvůli blbým křtinám. Žádné další peníze nedostaneš. S tím nepočítej." řekl rázně a rozhodně a ještě dodal: ,,Víš jaká byla naše předmanželská smlouva, tak se tím laskavě řiď.''
V jejich předmanželské smlouvě bylo uvedeno, že sice veškerý Karlův nemalý majetek bude i Annin, ale jen pod podmínkou, že se vždy domluví na tom co si Anna bude kupovat a co bude platit. A navíc, že Anna nesmí veškeré peníze utratit a ani je nesmí zdědit. Podepsali jí oba, i když oběma přišla hloupá. Anna byla velice skromná pokud šlo o ni a Karlovi by bylo jedno kdyby vše utratila, ale na této smlouvě trvala Karlova matka, přestože měla Annu velice ráda, nechtěla aby ona i Karel přišli na mizinu.
Hned jak to Karel o předmanželské smlouvě dopověděl, začal svých slov litovat. Věděl, že tohle přehnal, ale nevěděl jak to vzít zpět. Jak to napravit a proto raději odešel.
Anna byla velice zaskočena jeho prudkou reakcí. Na svém muži poznala, že se v něm již nějakou chvíli vaří vztek, ale nevěděla, že mu tolik vadí, kolik zaplatila za křtiny. Ona chtěla mít tu oslavu prostě dokonalou. Ale i přesto jak moc jí mrzeli jeho slova, nedala na sobě nic znát. Avšak jakmile se za ním zavřeli dveře pracovny, rozplakala se.
Tohle přece Karel nemohl myslet vážně. Tohle nebyl muž, kterého si vzala. Nebyl to ten, do kterého se zamilovala. Jeho slova ,,drž se naší předmanželské smlouvy'' jí velmi bolela u srdce.
Karel sice věděl, že udělal chybu, ale nemínil se Anně omluvit a ona se na něho nemohla ani podívat. Nemohla pochopit, jak se mohl takhle změnit. Karel s Annou spolu přestali úplně komunikovat.