Kapitola 5.
Natálii se to zdálo být jako špatný vtip. Vždyť tohle nemůže být pravda. Jak se to mohlo stát? Jak může žít bez svých rodičů? Co teď bude dělat? Pomalu přestávala věřit, že vůbec existuje nějaký bůh. Kdyby existoval, jak by mohl tohle dopustit? Ona své rodiče milovala nade vše a teď se stane tohle. Bez rodičů nemůže žít. Přemýšlela i nad tím, že si sáhne na život, ale nakonec se rozhodla, že bude silná a pokusí se, nějak přečkat nejhorší období a bude se modlit a věřit v to, že se jí rodiče vrátí.
Každopádně si potřebovala s někým promluvit. Nemyslela si, že jí to pomůže, ale doufala, že jí někdo alespoň poradí a utěší. Šla tedy za svou kamarádkou Inou. Byl to jediný člověk, kterému důvěřovala natolik, aby se jí svěřila úplně se vším.Ina o ní věděla téměř vše, ale balo i pár věcí, které nevěděla ani ona.
,,Ino,prosímtě pomoc. Já jsem úplně nadně. Tyve, řekni mi co mám dělat? Jak bez nich mám žít? Ino, tohle se vážně nedá. Řekni, že to není pravda. Že je to jenom zlý sen." vzlykala Nat a jen co to dořekla, rozplakala se své kamarádce na rameni.
Ina nevěděla co jí má říci. Sama tohle nikdy nezažila a ani si nedokázala představit tu bolestivou ztrátu. Bylo jí Natálie líto, ale nechtěla jí litovat. Všichni vždy říkali, že to je to nejdhorší, co může kdo udělat. Když začnete někoho litovat, tak si ten člověk připadá, jako kdyby byl nějaký divný. Sice ví, jak bolestivou strátu zažil, ale tohle mu nepomůže. Spíše mu to ještě zhorší náladu. Bohužel ale Ina něvěděla, jak jí utěšit, jak by jí mohla pomoci.
,,Máš ale přece ještě tetu Nikolu ne?" řekla Ina v domění, že to Nat alespoň trochu pomůže.
,,No právě. To je to čeho se teď nejvíce bojim. Oni mě totiž," zalknula se Nat a nemohla pokračovat. Po chvíli odmlky a Ininých významných pohledů tedy pokračovala: ,,přidělili k ní do opatrovnictví."
To Ina nechápala, nemohla pochopit, proč je Natálie tak zdrcená tím, že bude žít se svou tetou. Je to přeci její jediná příbuzná a bude se jí snažit všemožně nahradit rodiče. Tedy, to si alespoň Ina myslela. Nevěděla jak to je mezi Nikolou a Natinými rodiči. Neměla ani ponětí, co se stalo na Natinu křtu, ale to nevěděla ani sama Nat.
Natalíe by jí za normálních okolností vysvětlila proč ke své tetě nechce, ale dnes na to neměla náladu. Její kamarádka jí nemusela chápat, stačilo jí, že jí důvěřuje a snaží se jí utěšit. Už ten pocit, že se jí může vyplakat na rameni a Ina jí nechá všechno vypovídat, byl pro ní utěšující.
Ke své kmotře se Nat vážně nastěhovat nechtěla. Nikdy si s ní nerozuměla a ani rozumět nebude. Bála se jaké to u ní bude. Věděla, že jí Nikola nemá zrovna v lásce a to jí vždycky dokázala dát najevo. Ani Natiny rodiče se s ní nescházeli a když se Nat zajímala proč, vždy ji nějak odbyli, že to není její věc.
Již při nastěhování do jejího domu dala Nikola dost jasně najevo, že o Natálii ve svém domě nestojí. To bylo asi tak to jediné, na čem se ty dvě shodli. Natálie si přála, aby u ní nemusela být a Nikola si přála, aby Nat nebyla vůbec.
U Nikoli to bylo opravdové peklo, co řekla jedna, druhá řekla pravý opak. Byli jako rub a líc, jako černá a bílá. Byli to prostě úplné opaky. Ale jak se říká, že opaky k sobě prostě patří, v tomto případě tomu tak nebylo. Bylo to přesně naopak. I když rub a líc k sobě prostě patří, Natálie se s Nikolou nedokázali snést v jednom pokoji.
To, že každá udělala pravý opak než ta druhá, nebylo ani tak tím, že byly prostě každá jiná, jako tím, že to dělaly naschvál. Aby náhodou neudělaly něco stejně.
Bylo to zvláštní. Nikola byla Natáliina teta a kmotra a přesto jí tak nesnášela. Nikdo to nechápal. Natálie se dřív snažila, svou tetu si oblíbit. Ale teď už na to neměla síly. Prostě to již vzdala a raději se zaměřila na to, aby jí svěřili do opatrovnictví někoho jiného. Byla si jistá tím, že ani její tetě nebude vadit, když odejde z jejího domu a snad i z jejího života.
Nat se tedy snažila, aby se mohla od Nikoli odstěhovat, ale ať dělala co dělala, vždy se musela vrátit zpět k ní.Jediné řešení bylo, aby jí soud přidělil k někomu jinému. To by jí už teta nemohla nijak zasahovat do života, což bylo teď jedna ze dvou věcí, kterou si teď přála. Tou druhou věcí byl návrat jejích rodičů. Jedno přání víc nemožné než druhé.
,,Nu dobrá, milá slečno. Ale ke komu byste chtěla jít? Vždyť vy kromě své tety nikoho nemáte. Nu, pokud mi představíte nějakého rodiného příslušníka, který by byl ochotný vzít vás tzv. pod svá křídla, schválím to. Nevím co ste si se svou tetou provedli, ale ta žena se mi nikdy nezdála sympatická. Nebojte se, já za vás budu bojovat." řekl Natálii starší milý pán z odboru péče o nezletilé.
Co mohla Nat dělat. Věděla stejně dobře jako on, že nikoho jiného nemá. Ale jeho slova ,,Já za vás budu bojovat'' jí stále zněla v uších a dávala jí stále novou sílu k tomu, aby bojovala.
Ač se snažila všemi možnými způsoby, nemohla nalézt nikoho, kdo by se jí ujal, ke komu by se mohla nastěhovat.
Tak co dál? U tety být nechce, ale nemá na výběr. Snad to ještě nějakou dobu vydrží. Přece to nemůže trvat moc dlouho.