Kapitola 7.
Kéž by měla Nat pravdu. Samozdřejmě že se Nikole nelíbilo, že Natálie stále žije a ten její nezdařený pokus o vraždu, to pro ní byla jen maličkost. Malý kousek cesty k vraždě Natálie. Jeden schod z mnoha, které vedou k získání Natina dědictví. Nikola to věděla a počítala s tím, že je ještě mnoho schodů, ale byla ochotná po jednom celé schodiště vystoupat.
Pokusila se tedy Natálii znovu zabít. Ještě že jí Nat stále nevěřila a byla ve střehu. Její prohnanou lest prokoukla a tentokrát si to nenechala líbit. Nemohla přece zůstat u ženy, která se jí snaží zabít. Může to být její teta, může to být její kmotra, ale tohle nemohla přenést přes srdce. Nemohla přijít na žádný způsob, jak se od Nikoli dostat. Bylo jí přece řečeno, že si musí najít někoho, kdo by si jí vzal do péče.
Nakonec tedy požádala o zplnoletnění. Věděla, že nesmí říci nic o tom, co se u nich děje. Ale to jí nevadilo. Požádala tedy o zplnoletnění, původně to tedy bylo kvůli Nikole ale jako zástěrku si vzala své nenarozené dítě, o kterém věděla jen ona.
Přestěhovala se tedy ke svému příteli Markovi a řekla mu o tom, že v jejím lůně se pomalu vyvíjí jejich dítě. Jejich malinkaté bezmocné miminko. Marek jí štěstím objal a dlouhým a vášnivým polibkem jí bezeslov zdělil své emoce. Sice si nepředstavoval, že teď bude otcem, ale když to přišlo, nebude se tomu bránit.
,,Nat, miluju tě a teď když bude me mít miminko,'' Marek se odmlčel a sáhl pro něco do kapsy. Vytáhl malou černou krabičku a pozvolna jí otevřel. ,,Vezmeš si mě?'' řekl poté co vytáhl malý třpytící se prstýnek.
,,Marku,'' řekla Nat a odmlčela se aby zadržela slzy. ,,samozřejmě že ano. Miluju tě a chci s tebou žít.'' Marek jí navlékl prstýnek a Nat se naplno rozplakala. Slzy jí stékaly po tvářích a při objetí kapaly na Markovo rameno.
Nat byla šťastná teď už se přece nemusí ničeho bát.