Kapitola 8.
Nat už se konečně přestala bát, ale zamyslela se nad tím, jestli je opravdu v bezpečí. Nikola o sobě sice již dlouho nedala vědět a Nat doufala, že snad ani neví kde jsou, ale i přesto si Nat stále promítala co se stalo Martině a dávala si to za vinu.
V tom někdo zaklepal na dveře. Když Natálie otevřela, zůstala stát jak přejetá parním válcem. Myslela, že má snad vidiny. Nemohla uvěřit kdo stojí ve dveřích. Jak se mohla odvážit přijít až sem? Jak jí vůbec našla? Co tady dělá? Co chce? Než se ale zmohla na cokoliv zeptat, stála už Nikola u ní v obýváku a rozplývala se nad jejím bytem.
,,Co tu chceš? Jak se vůbec opovažuješ sem přijít? Jak si mě našla?‘‘ chrlila ze sebe Natálie otázky jedním dechem.
,,Jak to myslíš co tu chci? Přišla sem se podívat na svojí neteř a kmotřenku. Mám tě přece hrozně moc ráda.‘‘ řekla Nikola s lehkým decentním úsměvem na tváři.
Potom poprosila Nat o čaj. Natálie z její návštěvy sice nebyla dvakrát nadšená, ale i přesto se jí zdálo neslušné, svou tetu nepohostit. Když se ale otočila, aby čaj nalila, vytáhla Nikola z kabely nůž a rozeběhla se směrem k Natálii. V tom se ale ve dveřích objevil Marek, a když uviděl co se děje hned skočil Nikole do cesty.
Nikola tedy chtěla zaútočit na něho, ale Marek se rychle uhnul a silně Nikolu uhodil. Ona spadla a shodou náhod dopadla přímo na hrot nože.
Jakmile to Natálie spatřila, snažila se své kmotře, i přeze vše co jí udělala, pomoci. Když ale viděla, že jí již nezachrání položila Nat svou poslední otázku: ,,Proč si se mě snažila zabít? Co jsem ti provedla tak strašného?''
,,Neprovedla si nic. Jen to, že ses narodila mému bratrovi.'' řekla Nikola a tvář se jí zkřivila bolestí. Po chvíli ticha ještě doplnila: ,,Víš, kdyby můj bratr neměl žádné děti a něco by se jemu i jeho ženě stalo, veškerý hmotný majetek bych získala já. Měla jsem vše promyšlené, ale pak si se narodila ty a všechno si mi překazila.'' Dopověděla to téměř neslyšně a hned poté naposled vydechla.
Ač se Nat jakkoli snažila, skovat slzy se jí nepodařilo. Marek ji objal a snažil se ji ukonejšit. ,,Nat, miláčku, neplač kvůli tomu. Lásko netrap se. Nebreč, ona za to nestojí.'' řekl něžným hlasem, ve kterém bylo slyšet, že ani on není v klidu.
,,Víš Marku, nikdy jsem ti to neřekla a nikdo mimo pár lidí to neví. Nebrečím kvůli ní, ale kvůli tomu, že se mě Nikola snažila zabít zbytečně a ona sama zbytečně zemřela. Víš, ona by stejně dostala veškeré dědictví po Karlovi, tedy po mém adoptivním otci.'' řekla Natálie a zavzlykala.
,,Ale to nechápu. Vždyť dědictví má dostat Karlovo dítě. Tak proč by ho měla dostat právě ona?'' řekl Marek nechápavě a podíval se do Natiných slzami zaplněných očí.
,,Protože dědictví, podle zákona rodu Hansonů, může získat jen vlastní dítě nebo člověk pokrevně spřízněný. Já nejsem ani jedno.'' jakmile to dopověděla rozbrečela se.
Marek to nechápal, ale na nic se neptal. Nechtěl Nat ublížit a viděl, že jí tohle téma velice ubližuje. Natálie sice věděla, že mu nemusí nic vysvětlovat, ale chtěla aby věděl vše.
,,Právě v den mých 15tých narozenin mi Karel s Annou svěřili to tajemství. Když byla jejich dcerka ještě malá, velmi vážně onemocněla a své nemoci po několika měsících podlehla.'' Nat se na chvíli odmlčela a se vzlyky se pustila do dalšího vypravování: ,,Její rodiče to velmi těžce nesli a aby na ní doma neměli žádnou vzpomínku, která by je bodala u srdce, rozhodli se, všechny její věci darovat do zdejšího sirotčince. Když tam přišli, usmála jsem se na ně a stále jsem za nimi chodila. Byla jsem stejně stará jako jejich Natálka, měla jsem stejné jméno a naše podoba prý byla zarážející. Karel i Anna mě chodili navštěvovat a brzy si mě zamilovali a rozhodli se, že si mě osvojí. Proto nemohu po Karlovi dědit. Nejsem s ním pokrevně příbuzná.''
Marek na Nat koukal a nevěděl co říci, proto jí mlčky objal a přitom jí hladil po vlasech. Slyšel, jak mu žena jeho srdce pláče na rameni a věděl, že jí nedokáže pomoci.