Kapitola 1.
Panebože, už je ráno. Už je to tady. Hlavou se mi honilo tisíce myšlenek. Nejdříve jsem v klidu ležela, ale když jsem se podívala na budík a zjistila kolik je, s hrůzou jsem vylítla z postele.
,,Proboha, vždyť my zaspali. Proč mě nikdo nevzbudil?'' zařvala jsem na celý barák. Myslela jsem jen na to, že jestli se rychle nedostanu do vedlejší vesnice, tak že mi asi ujedou.
No skvělí.... kde mam ten zasranej batoh? No to snad neni možný, zrovna teď si ty věci nenajdu. Ale vždyť jsem je měla připravené. Tomu se říká zákon schválnosti.
,,K sakru mami vylez z tý postele. Koukám, že jste si zase nikdo nenařídil budík. Martineee. Sakra vstávej.'' řvala jsem z plného hrdla po baráku, ale zdálo se, že mě nikdo nevnímá. Pomalu jsem se smířila s faktem, že na žádný lodě nepojedu.
,,Nevím, jestli to tu někoho zajímá, ale zaspali jsme. Martine oni na ty lodě odjedou bez nás.'' řekla jsem už s klidnějším hlasem bratrovi a odešla jsem od něj z pokoje. Najednou za sebou slyším řev. Můj starší bratr se právě podíval na hodiny.
,,No to snad neni možný. Proč si v týhle rodině nemůže nikdo nařídit budíka? Iveto dojdi zbudit maminu. Teď to musí lítat, nemáme čas.'' řekl Martin a z jeho hlasu bylo slyšet, že začíná histerčit. Musela jsem se smát, vždyť podle kluků histerčí jen holky ne? No moc dlouho jsem nad tím nepřemýšlela a šla jsem vzbudit mamku.
,,Martine kurnik co v tý koupelně tak dlouho děláš? Jedem, dělej. Oni na nás čekat nebudou. Volala sem Martině, už sou tam úplně všichni jen my dva ne.'' říkala jsem bratrovi z chodby.
To je prostě typický. Vždy si budíka nařídíme, ale zrovna když je to takhle důležitý tak na to všichni zapomeneme. No snad tam na nás počkají.
,,Děcka vodjezd. Kdo nesedí nejde! Dělejte.'' kývla mamka směrem ke mě a bráchovi. My rychle vlítli do svých pokojů a popadli svoje tašky s věcmi. Jenže já na rozdíl od bráchy vezla mimo spacáku i stan. No na to že tam jedem jen na pár dní jsem vypadala jako když se balím na měsíc na Sibiř.
V momentě jsme stáli nastoupený na dvoře u auta a mohlo se jet. Chvíli nám sice trvalo, než jsme narvali tašky do kufru, ale po troše námahy se nám to přeci jen povedlo.
Mamka nás odvezla do Radhostic ke krámu. Opravdu všichni už tam byli. Když jsme vystoupili, koukali na nás jako na dva vrahy.
,,Ježiš tak sorry no, dík že jste počkali, ale já nemůžu za to, že si ta kráva zase nenařídila budíka.'' prones Martin hned po příjezdu a ukázal na mě.
Já na něj zůstala koukat jak vyoraná myš. No jasně, zase se všechno svede na mě. Nejdřív sem na něj byla naštvaná, ale když jsem viděla jak se všichni smějí a říkají: ,,Hlavně, že je koho vobvinit, co?'', uklidnila jsem se a začala jsem se smát taky.
Věděla jsem to již dřív, ale teď jsem si byla stoprocentně jistá. Moje první lodě budou super zážitek. Kort s touhle partou. Ani trochu sem se nebála, že by mohla být nuda.
Mimo to, že jsme se zdrželi již tím, že naše rodina zaspala, zdrželo nás ještě to, že se až po našem příjezdu začalo rozdělovat, kdo tam koho odveze. Jako by si to nemohli rozdělit, když na nás čekali a nám to pak jen oznámit.
Já jsem jela bohužel zase s bratrem. Bral nás tam Jarda, ale řídila jeho přítelkyně Petra. Brácha s Jardou si sedli dozadu a já za Peťou dopředu. Všichni co nás viděli, dostali výbuch smíchu: Martin i Jarda se uvelebili, otočili se za sebe do kufru a každý si vytáhli jednu plechovku piva.
Konečně se vyjelo z Radhostic. Všichni ještě zamávali, těm, co se s námi přišli rozloučit a už jsme frčeli směrem na Prachatice. Nejdřív jsme totiž jeli do Penny.
Zastavili jsme u lékárny, protože parkoviště penny marketu bylo plné. Já, Peťa, Martin i Jarda jsme se hromadně vydali směrem k penny k ostatním z naší skupiny vodáků, kteří již byli nastoupeni u vchodu.
Všichni najednou jsme se vřítili dovnitř. Prodavačky se nevěřícně rozhlíželi co se děje. V penny se ke mě a Petře připojily Katka s Hankou. Holky, který patří do naší vodácký skupinky. Jelikož byla Petra jediná z nás čtyř, který už bylo 18, slíbila nám, že koupí chlast a my jí pak dáme prachy. Tak jsme začaly nakupovat.
Katka s Hankou si koupili jablíčkovýho Jelzina a vodku a já s Petrou jsme si koupili každá rum a kolu.
U pokladny na nás koukali jak na blázny. Divili se, že si tak mladý holky kupují chlast a tak jsme si já, Katka a Hanka přihodili naschvál ještě 3balíčky kondomů. Nechtěli to ani Petře prodat a musela se prokázat občankou, že je již plnoletá.
,,No vidíš to v jaký si společnosti. Ani ti nevěří, že ti je 18.'' řekla jsem Peťe když jsme vycházeli z penny.
,,Neboj to neni kvůli vám, mě se na to ptaj úplně všude.'' odpověděla mi a začaly jsme se smát.
Když jsme přišly k autu a dali všechny nakoupené věci do auta, připadali jsme si jak největší alkoholici světa. Jelikož jsme si už z domova vezli v autě Martinovo a Jardovo bedýnky s pivem a teď jsme si tam přidaly rumy a Jarda nějaký slivovice nebo co to bylo. Kdyby nás zastavili policajti tak nevím nevím jak bychom to vysvětlovali.
Dostali jsme s Petrou žízeň ale do penny už jsme jít nechtěli, tak jsme zašli do lékárny a koupili jsme si nějakou šťávu. Byla dobrá, ale děsně hustá a hrozitánsky sladká. Když jsme jí potom naředili vodou tak už to šlo i pít.
Potom co jsme všechno naskládaly do auta, šly jsme se kouknout za tou naší partičkou. Všichni stáli kolem našich aut na parkovišti penny. Přidaly jsme se tedy k nim a poslouchaly o čem se baví. Najednou začalo Ládíkovo auto houkat, jenže Láďa nikde.
Nejdřív jsme se snažili nějak ten alarm vypnout, ale po chvíli se vypnul sám. Byli jsme v klidu a začali se zase bavit, jenže netrvalo dlouho a alarm se spustil zase. Všichni kolemjdoucí i nakupující koukali jen na nás. Kluci dělali, že to auto neni naše a holky děsně zrudly.
Za chvíli přišel Ládík se svojí přítelkyní Janou.
,,No konečně. Kde jste? Jako to auto tady furt houká jak nevím co. To jste nemohli přijít dřív? Nám už z toho alarmu praská hlava.'' řekl Jarda jejich směrem, ale z úšklebku na jeho tváři všichni poznali, že si dělá legraci.
Alarm se zase spustil, ale teď už to nikdo jako legraci nebral. Jen Ládík s Janou. Ale když Ládík pronesl nezapomenutelnou větu: ,,Kurva cikáne, já tě za tim autem vidim!'' u všech propukl totální výbuch smíchu.
Když se ovzduší takřka uklidnilo a všichni jsme se sešli, mohlo se pomalu vyjet.
Cesta se hrozitánsky táhla a já se v autě pomalu začala nudit. Když sem ale začala poslouchat rozhovor kluků za sebou na zadních sedačkách, nuda byla tatam. Projížděli jsme totiž kolem tzv. „červeňáku“, což je protialkoholická léčebna a jejich rozhovor se hned stočil k tomu, který z nich se tam dostane dřív, a když né oni dva, tak koho z Radhostic by tam měli zavřít. Byla opravdu legrace poslouchat jejich rozhovor a jsem si jistá, že se to nedá označit zrovna za rozhovor na úrovni.
Po chvíli jsem je přestala poslouchat a začala jsem si povídat s Peťou. I když jsem jí viděla prvně, po cestě do kempu jsme se celkem sblížily. I když je minimálně o 6 let starší než já, dost jsme si spolu rozuměly.
Když se kluci za námi přestali bavit o protialkoholní léčebně, jejich rozhovor se stočil na auto jedoucí před námi. Byl to Ládík a vezl kárku se dřívím. To víte večery jsou dlouhý a, přesto že je léto, celkem chladný.
Cesta se táhla. Otáčka za otáčkou, strom za stromem. Projížděli jsme různé vesnice, předjížděli různá auta a cesta se zdála být nekonečná. Přemýšlela jsem nad tím, že to asi způsobuje to, že se na lodě opravdu těším, protože jsem věděla, že ta cesta zas tak dlouhá není.